Konec Pragy má dva stupně: nejprve přišla o své děti, poté o vlastní život. Tato stránka vypráví o obou, bez příkras.
23. duben 1933, Lipsko
Národněsocialistická vláda stanovila říšskoněmeckým Reychům tři podmínky pro další strpění:
„1. Odloučení od Allmutter Pragy. 2. Přijetí árijského paragrafu. 3. Glajchšaltování, tedy přijetí vůdcovského principu.“
Praga sama odpověděla zdrženlivě: muselo se ponechat na říšskoněmeckých Reyších, aby si samy nalezly správnou cestu, „aby činily to, co vyžaduje přítomnost“. Na pozvání Berolina se 23. dubna 1933 v Lipsku sešlo 89 delegátů se 116 hlasy; týkalo se to 131 Reychů a Colonií. Rozprava trvala hodiny. Je zaznamenána v protokolu a je trýznivé ji číst: řečníci, kteří se stydí za to, že vytlačují staré zasloužilé židovské Sassen — často zakladatele vlastních Reychů; jiní, kteří se odvolávají na úřady; jednotlivé Reychy, které oznamují, že se raději zcela rozpustí.
Usnesení:
„1. Vedení říšskoněmeckých Reychů ze strany ‚Allmutter' Pragy dnešním dnem končí. 2. Členy jednotlivých říšskoněmeckých Reychů smějí být pouze muži árijského původu, stojící na národní půdě a považující pěstování němectví za svou povinnost.“
A ve stejném dokumentu, od téhož řečníka:
„Chceme a musíme se oddělit od obchodního vedení Allmutter. Ideální matkou myšlenky celé světové Allschlaraffie zůstane až na věky věků idolem Allmutter Praga. Nikdy si nenecháme vzít, abychom zpívali ‚Lulu Praga', ‚Heil Praga Dir'.“
Kontrast mezi druhou větou usnesení a těmito slovy je nejupřímnějším myslitelným svědectvím o roce 1933: vyloučení židovských Sassen a současné zaklínání se „matkou myšlenky“ zaznělo v jednom dechu, aniž by se delegáti pokusili tento rozpor vyřešit.
Kdo se podvolil, kdo ne
Ne všechny Reychy se podvolily. Hammonia v Hamburku se dva týdny před lipským dnem sama rozpustila, aby ochránila svých dvacet židovských Sassen. Stutgardia se rozhodně vzepřela a vystoupila ze Svazu Deutsche Schlaraffia. Americké Reychy veřejně prohlásily:
„… že my všichni i nadále budeme věrně a pevně stát při naší milované Allmutter Praga a nechceme mít s árijským paragrafem nic společného.“
Berolina, na jejíž pozvání se lipské shromáždění vůbec konalo, pevná nebyla — musela odejít nejméně 39 jejích židovských Sassen. Její Oberschlaraffe pro to roku 2015, ve slavnostní řeči k 150. výročí Reychu, nalezl větu, k níž se přiklání i tón této stránky:
„Bolí to dodnes.“
Zřeknutí se Allmutter, Posonium 1938
Na XIII. Concilu v Posoniu (Bratislavě), 26. až 28. května 1938 — posledním Concilu před válkou —, se Praga sama vzdala svých výsad:
„A když si Allmutter Praga musela uvědomit, že i ona by dříve nebo později mohla být zbavena své svobody jednání, svolala všechny své věrné do Posonia, aby Allschlaraffii dala vedení pro případ, že by sama již nebyla schopna vykonávat svá svrchovaná práva. Svobodná od jakéhokoli vnějšího nátlaku, z nejčistšího vnitřního rozhodnutí a vedena jedině citem odpovědnosti, zřekla se nesobecky všech svých výsad a vytvořila, aby Allschlaraffii zachovala vedení, Allschlaraffenrat.“
Allschlaraffenrat, který dodnes stojí v čele svazu, je tak odkazem Pragy, která už tehdy věděla, že nebude moci vést dlouho.
Poslední měsíce
| Datum | Událost |
|---|---|
| Podzim 1938 | Sippungy se již neobnovují: „Letos pochopitelně nesippujeme, z čehož se v některých novinách rozšířila zpráva, že se i Praha již rozpustila. Pokud to jen trochu půjde, chceme tomu zabránit.“ |
| 11. února 1939 | Rt S. O. S.topsil (Friedrich Ballabene) odjíždí do Bernu |
| 3. března 1939 | Poslední Sendbote Pragy ve Švýcarsku. Líčí „nesmírně zoufalou situaci svého Reychu a svého města“ |
| 15. března 1939 | Německá vojska obsazují zbytek Československa: „s bolestí v srdci bylo nutné Pragu považovat definitivně za zaniklou. Všechny přímé zprávy umlkly.“ |
| Duben 1939 | Americký Allschlaraffenrat nařizuje okamžitě zastavit veškerý styk Sendbotů s Pragou — na ochranu dotčených osob |
| 17. června 1939 | Schlaraffia v českých zemích oficiálně zaniká na základě nařízení říšského protektora |
Kateřina Hlavničková k tomu poznamenává: „Před tímto datem však již většina spolků svou činnost dobrovolně ukončila, protože odmítala řídit se dřívějšími nařízeními o vyloučení Židů ze svých řad.“ [HLA-12]
Muzeum hlavního města Prahy shrnuje jádro věci v jedné větě: „Tradici svobodomyslného, nepolitického spolku v Praze fakticky zničil až nacionálněsocialistický antisemitismus a uplatnění árijských paragrafů v roce 1939.“ [MMP]
Švýcarské Reychy předtím odmítly nabídku Pragy převzít její agendu. Své rozhodnutí zdůvodnily:
„Má-li Allmutter Praga zaniknout, řekly, pak nám navěky zůstane zářícím symbolem, povzneseným nad všechny lidské slabosti a nedostatky.“
Koho se to týkalo
Nemalá část pražské členské základny byla německy mluvící a židovská. Členská databáze opavského výzkumného projektu uvádí mimo jiné:
| Profan | Životní data | Povolání | Rittername |
|---|---|---|---|
| Friedrich Adler | 1857–1938 | Básník, právník, tlumočník Národního shromáždění ČSR | Don Gil die spanische Nachtigall |
| Paul Kisch | 1883–1944 | Novinář | Schmisso der Bohemien |
| Oskar Wiener | 1873–1944 | Novinář, literát | Potz von Traun |
| Erwin Schulhoff | 1894–1942 | Skladatel | Praterschani zum Erweinen |
| Otto Antscherl | 1895–1942 | Filolog | Junker Otto |
| Georg Jilovsky | 1884–1958 | Umělec | Mezzotinto der Geschabte |
[UHV]
Jak zacházíme se jmény
Tato tabulka uvádí roky úmrtí, nikoli okolnosti smrti. Ze samotného roku úmrtí nelze zkonstruovat žádný osud — 1942 nebo 1944 je na tomto seznamu datum, nikoli vyprávění. Tato stránka proto nevede seznam obětí, dokud nejsou jednotlivé biografie zvlášť doloženy. Kdo k některé z uvedených osob bádá nebo bádat chce: Národní archiv v Praze uchovává fond Schlaraffia Praha; k Oskaru Wienerovi pracoval Václav Petrbok; k členské základně obecně Kateřina Kalašová (Historica Pragensia 9, 2022, s. 21–55). Pečlivě doložený odstavec o jediné osobě je této stránce vždy vítanější než neověřený seznam jmen. → Spolupracovat, opravovat, doplňovat
Po roce 1945
Obnovení nebylo možné. Německy mluvící členská základna zčásti zahynula v likvidačních táborech, zčásti byla odsunuta. A poté komunistické úřady znemožnily nové založení, protože Schlaraffii považovaly za německou organizaci:
„V bývalém německém východě, od Východního Pruska až po železnou oponu, zůstává uhu-temno, byť přímý zákaz Schlaraffie neexistuje. Také ve všech satelitních státech Sovětů i v Jugoslávii nebylo obnovení schlaraffských Reychů povoleno.“
Z Pragy samotné zůstalo to, co se podařilo zachránit, než se hranice uzavřela — prapor, schrána, brána, archiv. → Co zůstalo
A jedna linie, která začala roku 1925 v Eisenachu, pokračovala dál, nezávisle na všem, co se dělo v Praze. → Ysenaha a Allmutter
Co se stalo z domu
Zákaz ze 17. června 1939 spolek ukončil. Dům stál dál, a co se v něm dělo, je doloženo spisově.
Po úředním zákazu se do Burgu nastěhovala SA-Standarte 52 Praha. [KAL-25] Kdy přesně, zůstává otevřené: schlaraffský kalendář uvádí rok 1941, odborná studie říká jen „po úředním zákazu“. Obojí je slučitelné, pokud se SA nastěhovala až roku 1941. → Co jistě nevíme
Jak prostory poté vypadaly, ukazují čtyři skleněné negativy v Muzeu hlavního města Prahy, pořízené na konci roku 1945: pohled od vchodu do bývalého sálu; detail nástěnné malby se dvěma Urschlaraffeny; detail stropu nad podiem se štukovou skupinou a znakem Pragy, přičemž ženské figury jsou viditelně poškozeny střelbou; a snímek osobních rytířských znaků. Poškození podle podkladů pochází ze dnů Pražského povstání v květnu 1945. [KAL-25, MMP]
Roku 1945 byl dům konfiskován a dán pod národní správu. Přešel nejprve na Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, později na obvodní sekretariát Komunistické strany pro Prahu II — Nové Město, který tam pořádal schůze a zábavy. [KAL-25] Do týchž prostor tedy, z nichž byla Praga vytlačena, se nastěhovala nejprve SA a poté dva následní uživatelé.
To patří do širšího kontextu. Německy mluvící obyvatelstvo země ztratilo roku 1945 ústavním dekretem č. 33 ze 2. srpna státní občanství; jeho majetek byl dekretem č. 5 z 19. května dán pod národní správu a dekretem č. 108 z 25. října bez náhrady konfiskován. Do roku 1947 bylo zbaveno státního občanství asi 2,9 milionu lidí.
Dům chátral. Roku 1976 bylo rozhodnuto o demolici dvorního křídla s rytířským sálem; zdůvodněna byla stavebním stavem a „údajně nežádoucím německým nacionalismem spolku“. Konečná demolice byla povolena roku 1990; při přestavbě hotelu Alcron v devadesátých letech byl zbytek stavebně začleněn do hotelu. [KAL-25] → Allmutterburg ve Štěpánské
A pak ta věta, která vysvětluje pamětní desku: Že dnes vůbec nějaká brána sedí ve fasádě a vedle ní visí deska, jde na konto představitelů německé Schlaraffie, kteří o tom roku 1990 vyjednávali s pražským památkovým úřadem. [KAL-25] Brána přišla do nové fasády roku 1998, deska a. U. 140 — 1999 — vedle ní. Obojí není náhoda ani gesto města, nýbrž výsledek vyjednávání. → Dvě pamětní desky